Dvojitý pahorek Çatalhöyük

Çatalhöyük patří bezesporu mezi nejznámější a nejdůležitější archeologické lokality světa. Za jejím objevem stál v 60. letech 20. st. James Mellaart, po více než 20 let je pak tato lokalita spjata s jednou z nejvýraznějších archeologických osobností – Ianem Hodderem. Díky výjimečně vhodným přírodním podmínkám se zachovalo velké množství movitých i nemovitých památek, včetně celé škály rozmanitých uměleckých projevů, které po dlouhou dobu neměly žádné další analogie.

Sídliště v lokalitě Çatalhöyük je známo také díky typicky středoturecké husté zástavbě. Jak je patrné i z této volné rekonstrukce, pohyb mezi obytnými jednotkami byl možný pouze po střechách. Na střechách se také odehrávala značná část běžných aktivit. V řezech je možné nahlédnout do vnitřních dispozic domů. Autor Petr Vavrečka.

Jedná se vlastně o dva různě vysoké a rozlehlé sídlištní pahorky, tzv. tely, oddělené proláklinou s vodotečí. Východní pahorek zaujímá plochu 13,5 ha a dosahuje výšky 21 m. V jeho útrobách se skrývají sídlištní nálezy z doby předkeramické, hlavní objevy však spadají do tzv. keramického neolitu. Nejsvrchnější zachovalé vrstvy, nepočítáme-li byzantské a muslimské hroby, souvisí s počátky masivnějšího rozšíření měděných artefaktů v průběhu 6. tis. př. n. l. Západní pahorek dosahuje plochy kolem 8 ha, osídlení se zde rozvíjelo nejdříve na poč. 6. tis. př. n. l.

Volná rekonstrukce víceprostorového domu znázorňuje hlavní místnost se střešním vstupem, otopným zařízením a rituálním prostorem. Pod podlahami byly často umístěny pohřby jedinců různých pohlaví. Je zajímavé, že se nemuselo jednat o pokrevně příbuzné osoby. Autor Petr Vavrečka.

Všechny stavební jednotky byly stavěny z tzv. nepálených cihel – vepřovic. Ve východním prostoru se podařilo zachytit 18 hlavních stavebních fází s neuvěřitelnou hustotou původně kvadratických staveb. Veškerý pohyb po sídlišti probíhal po střechách domů a právě ze střech vedly hlavní vstupy po žebřících. Na základě novějších výzkumů byly domy uspořádány do větších sektorů v počtu deseti až padesáti staveb a zřejmě i do menších skupin v počtu třech až deseti kolem hlavní společné stavby, současnými badateli označované jako „dům s pamětí“. Tyto menší skupinky skrývají ve svém uspořádání ekonomické či sociální konotace, které jsou postupně dešifrovány. V blízkosti domů existovala nádvoříčka s mocnými odpadními vrstvami z interiérů domů a z různých každodenních aktivit.

Doklady činností, probíhajících uvnitř domu, se zachovaly především díky praktikám při jeho opouštění. Výtvarné projevy na stěnách, pece a další vybavení interiéru byly zahrnuty pečlivě protříděnou zeminou. Životnost domů, ovšem pravděpodobně nikoli z praktických důvodů, byla odhadnuta na 50-100 let. Horní části zdí byly po ukončení funkce domu zničeny, kdežto spodní partie posloužily jako základy pro novou stavbu – na stejném místě a se stejnými rozměry. Existují doklady o čtyřech až šesti přestavbách v jednom jediném prostoru.

Zajímavé jsou také prostory pod podlahami, jakožto dokladem spojení světa živých a mrtvých. Mrtví byli totiž bez rozdílu věku či pohlaví pohřbívání pod podlahami domů. Celkově lze podle zacházení s ostatky předpokládat jejich důležitou roli v životě místních komunit.

Západní pahorek se v některých aspektech liší. Jiné je uspořádání domů, objevuje se více místností. Pohřby pod podlahami staveb zde nebyly zaznamenány. Kosterní pozůstaky zvířat vykazují zjevné známky domestikace. Konec osídlení na Çatalhöyüku je předmětem současného bádání a zřejmě souvisí se změnami zaznamenanými na celém Předním východě.

Chcete se dozvědět víc?

• Biehl, P. F. 2012: Rapid Change versus Long-Term Social Change during the Neolithic-Chalcolithic Transition in Central Anatolia. Interdisciplinaria Archaeologica natural Sciences in Archaeology III/1, 75-83.
• Hodder, I. 1999: Renewed work at Çatalhöyük. In: Özdoğan, M. – Başgelen, N. 1999: Neolithic in Turkey, the Cradle of Civilisation. Istanbul: Archaeology & Art Publications, 157-164; Hodder, I. 2011: Çatalhöyük: A Prehistoric Settlement on the Konya Plain. In: S. R. Steadman – G. McMahon (eds.): The Oxford Handbook of ancient Anatolia. Oxford: Oxford University press, 934-947.