Hroby a pohřební ritus

V neolitu se začíná objevovat řada jevů poprvé a komplementárně, pohřbívání mezi ně ale nepatří. Záměrné ukládání lidských ostatků do hrobové jámy, mělkého lůžka nebo jeskyně se vyskytuje již od středního paleolitu, což svědčí o tom, že už zhruba před 80 000 lety mělo myšlení člověka abstraktní charakter. Co nám pohřbívání ukazuje? Kromě změny v chápání okolního světa, třeba víry v jinou dimenzi, nebo v potřebu ochrany živých před zemřelými, může značit také pragmatickou hygienickou normu, potřebnou při dlouhodobějším využívání jednoho místa v krajině. Přídavky květin v hrobech neandrtálců z jeskyně Šanidar či časté použití červeného barviva v paleolitických hrobech ukazují na určité formy rituálního pohřbívání. Následné mezolitické období je na pozůstatky pohřbených lidských ostatků mnohem skromnější.

Typicky byli zemřelí muži společností prvních středoevropských zemědělců uloženi na levém boku v přísně skrčené poloze. V případě pohřbu na lokalitě Hoštka (okr. Litoměřice) tvořily milodary kamenný kopytovitý klín a nádoba za středního stupně lineární keramiky (podle Zápotocká 1998, Bestattungsritus…, 182, Tab. 9 B.).

U sedentarizové neolitické společnosti patří pohřební ritus už k základním pravidlům jejího fungování. Z etnografických dokladů víme, že existuje značné spektrum způsobů, jak naložit s tělem zemřelého, a že tvz. pietní chování je vždy kulturně relativní. Je pravděpodobné, že neolitické komunity mírného evropského pásu nevyznávaly nějaké pohřební dogma, spíše to záviselo na dané populaci. Za hranou neolitické viditelnosti se ocitly jen dva způsoby pohřbívání: inhumace, kdy jsou tělesné ostatky ukládány do země, a kremace, kdy došlo nejdříve ke spálení zemřelého a až pak k následnému pohřbu.

Typičtější je spíše inhumace, kdy byla těla ukládána do hrobových jam na pohřebištích, ale i do jam sídlištních, méně pak do jeskyň, kruhových příkopů apod. Co tyto jednotlivé praktiky vypovídají, není jisté. U regulérních pohřbů je typická skrčená poloha, častěji na levém boku, hlavou k východu, ale jiné pozice zaznamenáváme také. Přídavky v hrobě mají většinou podobu keramických nádob, kamenné industrie, ozdob ze zvířecích kostí či zubů, ulit sladkovodních i mořských mlžů. Větší pohřebiště na území České republiky, ale i v Evropě jsou v porovnání s počtem sídlišť spíše ojedinělá.

Pohřeb dívky uložený ve žlabu u velkého rondelu v Kolíně. Na lebce dotyčné bylo zjištěno sečné poranění lebky, které bylo zřejmě příčinou úmrtí. Antropologická rekonstrukce obličeje zemřelé nám dává imaginativní možnost pohlédnout dotyčné ženě do tváře. Hrob 165, Kolín – plocha I, kultura s vypíchanou keramikou.

Žárové pohřbívání se na našem území podařilo zjistit na pohřebišti v moravských Kralicích na Hané. Více se kremace ale vyskytuje u následné kultury s vypíchanou keramikou. Nezodpovězenou otázkou zůstávají prázdné jámy z pohřebišť, u kterých jsou patrné známky narušení původní situace. Mohlo by se jednat o doklad pohřbu, který zatím neumíme určit. Těla mohla být např. zabalena třeba do kůže a později vyjmuta z hrobové jámy, kam by byla přenášena, ale není jasné. Částečnou odpověď by nám ale mohly poskytnout nálezy z Herxheimu. Největší množství prázdných hrobů známe z Německa, ale najdeme je i např. na pohřebišti ve Vedrovicích.

Různé způsoby pohřbívání lze interpretovat v kontextu socio-ekonomického odrazu neolitické společnosti, ale nemusí to být interpretace jediná. Je nutné zde hledat i osobní rozměr rodinných vazeb, blízký vztah k zemřelému ad. To mohlo poznamenat průběh tryzny a uložení ostatků (mohlo docházet k záměrnému rozbíjení věcí, které představovaly osobní vlastnictví zemřelého, což máme doloženo etnografickými případy). Přítomnost pouze části nádoby či jiných předmětů by se dala vysvětlit jako ponechání si upomínky na blízkého apod. V takovém kontextu je pak četná variabilita pohřebního ritu snadno pochopitelná, ale těžko uchopitelná nějakým jednotným normativem.

Umělecká imaginace pohřebního rituálu v neolitické komunitě. Zatímco archeologická viditelnost se omezuje pouze na vlastní dochovaný hrob a pohřeb v něm, ve skutečnosti byla taková smutná událost doprovázena mnoha spirituálními aktivitami, z nichž jsme schopni dešifrovat jen velmi málo.

Chcete se dozvědět víc?

• Hofmann, D. 2009. Cemetery and settlement burials in the Lower Bavarian LBK. In Creating Communities. New advances in Central European Neolithic research, eds. D. Hofmann, and P. Bickle, 220–234. Oxford: Oxbow.
• Jacobi, F. 2011. Die Gründer von Schwanfeld und andere bandkeramische Bestattungen – Was uns die Toten über das steinzeitliche Leben erzählen können – Die Bestattungen aus Schwanfeld. Frankenland 6: 415–422.
• Lenneis, E. 2010. Empty graves in LBK cemeteries – indications of special burial practises. Documenta Praehistorica 37: 161–166.
• Lüning, J. 2011. Gründergrab und Opfergrab: Zwei Bestattungen in der ältestbandkeramischen Siedlung Schwanfeld, Lkr. Schweinfurt, Unterfranken. In Schwanfeldstudien zur Ältesten Bandkeramik. Universitätsforschung zur prähistorischen Archäologie, ed. J. Lüning, 7–100. Bonn: Habelt.
• Maschio, T. 1994. To Remember the Faces of the Dead: The Plenitude of Memory in Southwestern New Britain. Madison: University of Wisconsin Press.
• Nieszery, N. 1995. Linearbandkeramische Gräberfelder in Bayern. Internationale Archäologie. Espelkampf: Leidorf.
• Stolz, D., and O. Levínský. 2015. Pohřebiště z mladšího neolitu z Prahy-Libně. Archeologie ve středních Čechách 19 (1): 149–162.
• Zápotocká, M. 1998. Bestattungsritus des böhmischen Neolithikums (5000–4200 B. C.). Gräber und Gräberfelder der Kultur mit Linear-, Stichband- und Lengyel-Keramik. Praha: Archeologický ústav AV ČR.
• Zvelebil, M., and P. Pettitt. 2008. Human condition, life and death at an early neolithic settlement: bioarchaeological analyses of the Vedrovice cemetery and their biosocial implications for the spread of agriculture in central Europe. Anthropologie 46 (2–3).