Osady a domy - ARCHEOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR

Zásobní keramická nádoba zahloubená v podlaze neolitického domu č. 96 v Bylanech.

Archeologické bádání nekončí pochopitelně jen u samotných jam, ale současně se snaží z různých indicií archeologických artefaktů i ekofaktů a za pomoci řady dalších oborů rekonstruovat původní obraz tehdejšího světa včetně domů. Jeho vnější podoba je spíše hypotetická, přičemž kontury vycházejí z rekonstrukcí založených na půdorysu a na recentních etnografických analogiích, jakkoli je jejich chronologická i geografická přenositelnost diskutabilní. Podoba rekonstrukce dlouhých neolitických domů se etabluje více než půlstoletí a vychází z možností daných mírným kontinentálním pásmem Evropy, tzn. snadnou dosažitelností materiálu (dřevo, rákos, hlína) a především z klimatických podmínek (sedlová střecha, orientace). Naší představě o vzhledu nadzemní části neolitického domu v podstatě zjednodušeně odpovídá hliněný model domu z lokality Střelice z prostředí o něco mladší lengyelské kultury. Existují však i doklady modelů domů – byť ve fragmentární podobě – z kultury s lineární keramikou (LBK) z Hulína-Pravčic a Vedrovic, z nichž je zřejmá sedlová střecha a nároží domu.

Interiér rekonstruovaného dlouhého domu kultury s lienární keramikou. Nosné sloupy určujícím způsobem vymezují vnitřní prostor. Foto Petr Květina 2013, Všestary.

Značná uniformita podoby půdorysů domů období staršího neolitu doložená ve stovkách příkladů z celé Evropy však neznamená jednoznačné rekonstrukční řešení. Otázkou například stále zůstává umístění podlahy buď standardně v úrovni terénu, či poměrně nově prosazovaná teze – umístěním podlahy nad ním. Vchod je předpokládán v jižní stěně a v dřevo-hlinité konstrukci stěn alespoň malá okna.

Hypotetická rekonstrukce dlouhého neolitického domu se zvýšenou podlahou v celé jeho délce. Druhá a čtvrtá řada nosných sloupů v takovém případě podpírá pouze podlahu a nezasahuje do vlastního interiéru domu. Autor Petr Vavrečka.

Nejstarší dlouhé domy jsou ve svém počátku obdélné s poměrně hustě řazenými trojicemi vnitřních kůlů a jsou známy z široké oblasti rozšíření kultury LBK. Na přelomu 6. a 5. tisíciletí se svým pravidelným půdorysem mění v trapezoidní formaci. I přes jisté odlišnosti je v západní části Evropy dobře patrná návaznost a respekt k tradici dlouhých domů LBK, jak z hlediska orientace, tak i podlouhlého tvaru. Na území původního východního rozšíření lineárního kulturního okruhu je pravoúhlost půdorysu zachována v lengyelském prostředí a tyto domy se pak nápadně odlišují od původní tradice danubského neolitu.

Sídliště tvořená domy jsou v neolitu novým krajinným prvkem a utvářejí sídelní enklávy kolem vodních toků, respektive obvykle na mírných svazích jejich teras. Sídelní areál jedné osady představuje kruh o průměru 0,5–1 kilometr, který zajišťoval základní hospodářské potřeby. Patřil sem především zdroj vody, pole, úhor i intenzivně využívaný les.

Uskupení půdorysů domů na sídlištích LBK ukazuje, že nové domy respektovaly prostory starších. Svědčí o tom poměrně vzácné superpozice mezi stavbami staršího neolitu, a to i na dlouhodoběji osídlených plochách, jako například v Bylanech. Na našem území současné domy LBK nevytvářejí žádný vzorec a jsou na ploše sídliště rozesety jakoby nahodile. Jiná situace je zaznamenána v západní Evropě, kde domy jednotlivých sídelních fází svými štíty vytvářejí řady. Komplikovanější situace se pak vyskytuje v mladším neolitu: stavební jámy zpravidla chybějí a půdorysy mladších staveb přestávají respektovat prostor staveb starších. Navíc se zdá, že se mění i obecný vzorec prostorového chování na sídlišti; kdy lze identifikovat řady domů podobné těm starším na západoevropských lokalitách. Novým jevem jsou dvojice domů půdorysně propojené žlabem, snad plotem nebo ohradou.

Palimpsest dochovaných půdorysů v Bylanech je dokladem dlouhodobého využívání sídleního prostoru v neolitu. Na druhou stranu ovšem tato situace znesnadňuje identifikaci původních areálů aktivit.

Využití mobilních elektronických zařízení zprostředkovává novou dimenzi prezentace kulturně-historického dědictví a umožňuje takřka přímé „dotýkání se minulosti“. V této experimentální aplikaci založené na bázi herních enginů se návštěvník může projít po části neolitické vesnice, která byla zrekonstruována na základě archeologického výzkumu v Bylanech u Kutné Hory. Aplikace pro mobilní zařízení s operačním systémem Android, ke stažení použijte QR kód.

Chcete se dozvědět víc?

Coudart, A. 1998. Architecture et société néolithique. L´unité et la variance de la maison danubienne. Paris.
Friederich, S. 2011. Bad Friedrichshall-Kochendorf und Heilbronn-Neckargartach. Studie zum mittelneolithischen Siedlungswesen im Mittleren Neckarland. Stuttgart, Kommissionsverlag. Konrad Theiss Verlag.
Modderman, P. J. R. 1970. Linearbandkeramik aus Elsloo und Stein. Analecta Praehistorica Leidensia 3.
Pavlů, I. 2000. Life on a neolithic site. Praha, ARU Praha.
Podborský, V. 2011. Fenomén neolitického domu. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis 2009-2010(M 14-15): 17-45.
Rück, O. 2009. New aspects and models for Bandkeramik settlement research. Creating communities . New advances in Central European Neolithic research. D. Hofmann and P. Bickle, Oxbow books: 159-185.
Soudský, B. 1969. Étude de la maison néolithique. Slovenská archeológia 17: 5-96.
Stäuble, H. 2005. Häuser and absolute Datierung der Ältesten Bandkeramik. Bonn, Dr. Rudolf Habelt GmbH.
Whittle, A. 2009. The people who lived in longhouses: what´s the big idea? Creating Communities. New Advances in Central European Neolithic Research. D. Hofmann and P. Bickle. Oxford, Oxbow Books: 249-263.