Násilí na sídlištích jako důkaz válečného konfliktu

Na lokalitě Talheim (Německo) v jámě, kterou můžeme označit jako hromadný hrob, bylo pohřbeno nejméně 34 jedinců. Podle antropologického rozboru patří nešťastníci k různým věkovým kategoriím i pohlaví, což odpovídá rozložení běžné populace na menším sídlišti LBK a navíc byly mezi některými jedinci prokázány příbuzenské genetické vazby. U třech jedinců stronciová analýza prokázala nelokální původ ukazující na výše položené oblasti netypické pro zemědělské společnosti.

Z polohy těl v hrobě lze vyčíst, že sem byli surově naházeni. Také víme, že tento velmi nepietní pohřeb proběhl záhy po nešťastné události, protože kosterní pozůstatky nenesou žádné otisky zvířecích zubů jako např. ve Schletzu. Proto se můžeme domnívat, že alespoň část osady přežila a o mrtvé se alespoň takto postarala. Pro většinu jedinců nalezených v Talheimu (Německo) se stal osudným úder kamenné sekery, kopytovitého klínu či jiných tupých předmětů do hlavy, pro některé z nich pak byl smrtelný zásah šípem, jak ukazují nezhojená zranění dobře patrná na skeletech. Je zřejmé, že jedinci se nepokusili o odpor, jelikož kosterní pozůstatky nevykazují žádné znaky po snaze odrazit útok, který by jistě způsobil další fraktury na jiných částech těla např. rukou. Situace byla proto interpretována jako přepadení sídliště někdy v období ke konci vývoje LBK, kdy se její obyvatelé snažili zachránit útěkem, ale byli svými nepřáteli ubiti zřejmě na zemi, což odhadujeme podle umístění zranění. Podle použití kamenných broušených nástrojů typických pro první zemědělce, ale v tomto případě vražedných, můžeme spolehlivě říci, že se jednalo o agresi vedenou proti jiné skupině zemědělců, ať už z důvodu etnických, mocenských či hospodářských.

Hromadný hrob v Talheimu (podklady © Regierungspräsidium Stuttgart, Landesamt für Denkmalpflege Esslingen). Pohled na situaci během výzkumu a rekonstrukce polohy těl v jámě: A-muži, B-ženy a C-děti. Podle Price et al. 2006, Fig. 4.

Dalším příkladem místa s doklady neolitického násilí je lokalita Schletz/Asparn (Rakousko), která byla kontinuálně osídlena několika generacemi osadníků. Systém opevnění tvořený příkopy se postupně rozrůstal a podle známek reparací byl místy až třikrát opravován a prohlubován. Na dně nejmladšího z nich, který byl datován do mladší fáze LBK a želiezovské skupiny, se nacházela zřejmě poslední generace jeho obyvatel. V doposud prozkoumané části příkopu bylo objeveno téměř 100 lidských skeletů násilně usmrcených jedinců, kteří leželi různě přes sebe i jednotlivě zřejmě tak, jak je nepřátelé do příkopu vhodili. Známky násilí odečítáme z kosterních pozůstatků, které nesou stopy střel šípů, ale především úderů kopytovitými klíny, sekerami, mlaty a tupými předměty vedenými na temeno či zátylek. Z toho usuzujeme, že jedinci byli zasaženi na zemi. Víme také, že jedinci nebyli pohřbeni bezprostředně po útoku, ale byli nějakou dobu ponecháni v otevřeném příkopu, o čemž svědčí stopy zvířecích zubů manipulujících s nepohřbenými těly.

Jiným dokladem zvláštních a v dnešním pohledu násilných či jinak nehumánních praktik v neolitu jsou dvě nálezové situace v Menneville a Herxheimu v Německu. Svou strukturou přerušovaného příkopu se vzájemně podobají, počtem pohřbených a svou rolí však už nikoliv. I když ani jeden z nich, nebyl prozkoumán kompletně. Prvně jmenované sídliště kultury LBK (ve Francii zvané Rubané - RRBP) se nachází v Pařížské kotlině a ve svém příkopu ukrývalo nepravidelně a neanatomicky uložené děti nejčastěji ve věku 5-6 let, ale i dospělé jedince. Vedle toho jsou ze sídliště známy klasické kostrové pohřby ze stavební jámy v blízkosti jednoho z osmi domů. Obě pohřební situace nejsou současné, pohřby v příkopu jsou o něco mladší a ukazují na jinou funerální tradici než v rámci sídliště. Někteří badatelé se domnívají, že jde o případ rituálního zabíjení nebo obětin, o čem by svědčil výběr určité části populace v tomto případě dětí. Zcela vyloučit nelze ani možnost, že se jedná pro kulturu LBK o sice neobvyklý, ale zde standardní způsob pohřbívání. Podobně jako v Herxheimu.

Poslední v této kapitole prezentovaný příklad násilí v neolitu pochází ze sídliště ve Vaihingen (Německo) bylo založeno zemědělskými skupinami v počátečním stupni kultury LBK. O něco později ve Flomborském stupni bylo ohrazeno dva metry širokým příkopem s rovným dnem (typ U) a přerušeném na pěti místech, které představovaly místa vstupů. Význam příkopu byl spíše symbolický než defenzívní a jeho fungování trvalo po dvě až tři generace. V zásypu příkopu bylo nalezeno celkem 80 pohřbených jedinců, další čtyři desítky hrobů pochází ze sídlištních jam. Velmi zajímavé zjištění přinesly stronciové analýzy zubů pohřbených jedinců. Ukázalo se, že jsou zde markantní rozdíly, a že jedinci z příkopu nemají lokální původ.

Chcete se dozvědět víc?

• Krause, R. 2000. Die bandkeramischen Siedlungsgrabungen bei Vaihingen an der Enz, Kreis Ludwigsburg (Baden-Württemberg). Ein Vorbericht zu den Ausgrabungen von 1994-1997. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission. Franfurkt am Main: Philipp von Zabern.
• Wild, E. M., P. Stadler, A. Häusser, W. Kutschera, P. Steier, M. Teschler-Nicola, J. Wahl, and H. J. Windl. 2004. Neolithic massacres: local skirmishes or general warfare in Europe? Radiocarbon 36 (1):377-385.