Čas událostí

A jaký vlastně máme potenciál zachytit historickou úroveň událostí u společností bez písma? Odpověď je samozřejmě jasná: dost malý. Stejně jako u „západních“ civilizací proti nám stojí nepříjemná okolnost zkreslování skutečnosti daná subjektivitou individuální paměti. Nepomůže ani využití statistiky pro výpovědi svědků. Naopak se může zdát, že mohou možnost interpretace ještě zhoršit. Druhou nesnází může být sdílení vzpomínek skupinové paměti, což je u archaických společností ještě silnější než v moderní civilizaci.

Jak ukázal Claude Lévi-Strauss, pracuje narativní program přírodních národů velmi rád s polotovary. Ty jsou tvořeny mytickými klišé, která sice mají reálný základ, ale jsou obalena slupkou esence z jiných příběhů, které posluchači znají. Je to vlastně stejné, jako kdybychom nějaký příběh ze současného světa chtěli přetvořit do pohádky. Aby se vyprávění dostalo u posluchačů náležité pozornosti a snadněji si ho zapamatovali, je třeba užít tradiční strukturu příběhu a zasadit do něj takové elementy, jejichž použití auditorium očekává. Takové vytváření příběhů složené z dílů skutečnosti, kolektivní paměti i mýtů je označováno za intelektuální kutilství (bricolage) archaického člověka. Nicméně i naše moderní eposy jsou založena na dodržování pravidel tradiční skladby. Snad právě proto se takové popularitě těší sci-fi Hvězdné války a fantasy Pán prstenů či Hobit. V obou epických skladbách se vyskytují mnohá narativní klišé, např. jsou tu mocné a zároveň nikoliv jen „prostě“ kouzelné tajemné síly (yedi, prsteny), ústředním subjektem je postava, které se teprve iniciací v rámci příběhu dostane statutu hrdiny (Luke Skywalker, Frodo a Bilbo), posluchač musí spolu s těmito hrdiny podstoupit dlouhou cestu, která není jen přesunem v prostoru, ale niterným hledáním sebe sama (návraty na Tatooine a za Yodou, pouť do Mordoru) a konečně dojde ve velkém finále k poznání, že dobro a zlo od sebe dělí jen maličký krůček (Frodo málem nezničí prsten, Darth Vader zavrhne temnou stranu síly).

Popis minulých událostí (a tím více také dlouhodobějších struktur), sestavený jen za použití výhradně historických pramenů, tak bude vždy trpět nebezpečím zkreslení. Profesionální historikové to ostatně dobře vědí, a proto se často uchylují k vytváření variant a modelů reflektujících dostupné písemné informace. Někteří z badatelů přímo tvrdí, že není možné minulost objektivně poznat, protože její popis bude vždy poplatný době, v níž historik žije. Projekce relativní současnosti do interpretace minulých dob nemusí být přitom vědomou snahou popisujícího subjektu.

Nám však v tomto textu nejde o zhodnocení role historie při poznávání naší vlastní minulosti, ale o přiblížení podstaty těch druhých. Protože se pojem „ti druzí“ významově překrývá s termínem „společnosti bez historie“, je identifikace událostí v takovém případě v podstatě nemožná. Ohnisko zájmu se od nich proto přesouvá směrem ke studiu struktur neboli stabilních domén partikulárních archaických společností.

Chcete se dozvědět víc?

• Kottak, C. P. 1991. Cultural anthropology. New York: McGraw-Hill (5th edition).
• Lévi-Strauss, C. 1996. Myšlení přírodních národů. Praha: Nakl. Dauphin (1966, La pensée sauvage, Paris: Librairie Plon).
• Třeštík, D. 1999. Mysliti dějiny. Praha - Litomyšl: Paseka.