Lovci a sběrači

Kultura lovecko-sběračských společností dlouhou dobu tvořila jediný způsob ekonomické adaptace na Zemi. Odhaduje se, že až do roku 1500 byla jedna třetina světa osídlena lovci-sběrači.

Muži lovecko-sběračské populace !Kung vystopovali v červených dunách pouště Kalahari divokého pakoně zraněného otráveným šípem. Oproti laické představě obvykle trvá ulovení takto velkého zvířete několik dnů a neúspěch lovecké výpravy není vůbec neobvyklý. Právě z tohoto důvodu bývá z hlediska nutriční každodennosti důležitější sběr, který je zajišťován ženskou částí skupiny. Ilustrace Petr Modlitba.

Lovecko-sběračskou kulturu určuje subsistenční orientace na lov volně žijících zvířat, rybolov a sběr divokých rostlin. Domestikované plodiny se nepěstovaly a z domácích zvířat byl součástí domácnosti pouze pes. Do současnosti se dochovaly jen zbytky takových společností, a to ještě takové, které obývaly pouze environmentálně okrajové oblasti, což mnohdy naznačovalo jejich víceméně nedobrovolnou adaptaci na konkrétní habitační zónu. Tyto společnosti ovšem nemůžeme považovat za živé svědky pravěku, jedná se jen o zdánlivou analogii. Např. domorodí Austrálci zřejmě nikdy nepoznali jiný než kořistnický způsob obživy, ale třeba kalaharští Křováci se s určitými prvky domestikace v minulosti setkali. Z oblasti amazonských pralesů známe případy, kdy docházelo ke střídavé vývojové adaptaci z lovecko-sběračské ekonomie na zemědělskou a zase zpátky.

Důležitý je také geografický a kulturní kontext – jestli se v okolí nacházeli také lovci, nebo jestli udržovali vztahy se zemědělskými sousedy. V takovém případě se lovci stali na těch druhých částečně závislými (např. propojení lovců-sběračů jižní a jihovýchodní Asie s usedlými zemědělskými populacemi, a vzájemný obchod, nebo Pygmejové a usedlí zemědělci ve střední Africe). Samostatnou kategorii tvoří jihoameričtí domorodci, kteří se po éře conquistadorů (16.-17. století) re-adaptovali z tropického zemědělství na lov a sběr, či využívali kombinaci obou způsobů obživy.

Domorodou populaci Amahuaca, obývající jihovýchodní Amazonii v Peru a Brazílii, okolní svět zaregistroval až v 18. století. Základní sídelní jednotkou byla malá osada složená z 15-20 osob. Komunita byla soběstačná ekonomicky i politicky, uznávala morální autoritu nejstaršího muže. Sídliště se často stěhovala, a to se zhruba jednoroční frekvencí. Impulsem pro opuštění starého místa byla starost o dostatečný počet zvěře v rámci dostupného loveckého teritoria. Na vrcholcích svahů byly zakládány zahrady, i jejich úrodnost byla důvodem ke stěhování. Základní pěstovanou plodinou byla kukuřice doplňovaná širokým spektrem dalších plodin. Vzhledem k vypjaté atmosféře častých válečných konfliktů mezi domorodci, bylo časté střídání kultivovaných pozemků a míst k bydlení součástí defenzivní strategie.

Komunity lovců-sběračů čítaly 15-50 osob, vykazovaly silnou tendenci k rovnostářství. Přesto zde existovalo soukromé vlastnictví a sdílení majetku se řídilo pravidly reciprocity. Ve skupině mohli mít větší slovo velcí mužové či vedoucí aktivity, ti, co s nimi nesouhlasili, mohli skupinu opustit. Území bylo obvykle ve společném vlastnictví skupin spjatých příbuzenskými vazbami.

Lovecko-sběračské skupiny se mohly lišit v přístupu k válečnictví – některé byly etnografy popsané jako mírumilovné, u jiných tvořila válka všudypřítomnou součást života. Lišilo se i postavení žen, které ale bylo v řadě případů vyšší a rovnoprávnější s muži než u archaických zemědělských nebo i industriálních společností. Na druhou stranu ale u některých skupin Inuitů nebo Aboriginů ze severní Austrálie byla společenská pozice žen velmi nízká a nevylučovala ani násilí na nich beztrestně páchané. Největší rozdíly v rámci kořistnických společností však vznikají při vzájemném srovnání tzv. jednoduchých a komplexních lovců-sběračů. V určitých a environmentálně specifických oblastech došlo ke vzniku větších a podstatně složitějších společenských útvarů lovců-sběračů. Jejich ekonomické zázemí, zahrnující uskladňování potravy a dálkový obchod, spolu s mocensko-politickým aparátem si v ničem nezadaly s podobnými populacemi zemědělců. Typickou pro tuto kategorii byla řada indiánských populací severozápadního pobřeží Severní Ameriky, anebo Chumashové ze střední a jižní Kalifornie. Ač byli závislí výhradně na nedomestikovaných zdrojích, společenské třídy zahrnovaly šlechtu, plebejce i otroky. V obchodním styku Chumashové používali předmincovní platidla a vytvářeli i rozsáhlá sídelní centra.

Krajina severoamerických plání s popásajícími se stády bizonů byla domovinou místních lovecko-sběračských populací. Ty se odvažovali lovit i předky současných bizonů, kteří dosahovali výšky 2,3 metrů a vážili víc než 1 500 kilogramů. Na rozdíl od tradiční představy, která je na obrázku, však lov těchto obrů nemohl být prováděn ze sedla, protože jezdečtí koně byli do Ameriky přivezeni až Evropany. Lov bizonů byl proto tradičně realizován pěšími lovci, kteří dokonale využívali znalost krajiny. Ilustrace Petr Modlitba.

Skála v oblasti řeky Goomadir leží na „cestě písní“ australských domorodců z Arnhemské země. Její spojení se spirituálními bytostmi dávného období snění potvrzovaly malby pod převisem. Fotografie z australské expedice moravského zemského muzea 1969.

Chcete se dozvědět víc?

• Barnard, A. 2004. Hunting-and-gathering society: an eighteenth-century scottish invention. In Hunter-Gatherers in History, Archaeology and Anthropology, ed. A. Barnard, 31-43. Oxford and New York: Berg.
• Barnard, A. 2006. Kalahari revisionism, Vienna and the ‘indigenous peoples’ debate. Social Anthropology 14 (1):1-16.
• Bellwood, P. 2002. Archaeology of Southeast Asian hunters and gatherers. In The Cambridge encyclopedia of hunters and gatherers, eds. R. B. Lee, and R. Daly, 284-288. Cambridge, U.K. and New York: Cambridge University Press.
• Carneiro, R. 1964. Shifting cultivation among the Amahuaca of eastern Peru. Völkerkundliche Abhandlungen (Hanover) 1:9-18.
• Drucker, P. 1955. Indians of the Northwest Coast. New York: The Natural History Press.
• Gamble, L. H. 2008. The Chumash world at European contact: power, trade, and feasting among complex hunter-gatherers. Berkeley: University of California Press.
• Lathrap, D. W. 1968. The "Hunting" Economies of the Tropical Forest Zone of South America. In Man the Hunter, eds. R. B. Lee, and I. DeVore, 23-29. Chicago: Aldine.
• Lee, R. B., and I. DeVore. 1968. Man the hunter. Chicago: Aldine.
• Peterson, J. T. 1978. Hunter - Gatheres/Farmer Exchange. American Anthropologist 80/2:335-351.
• Price, T. D., and J. A. Brown. 1985. Aspects of Hunter-Gatherer Complexity. In Prehistoric Hunter-Gatherers. The Emergence of Cultural Complexity, eds. T. D. Price, and J. A. Brown, 3-20. New York and London: Academic Press.
• Roosevelt, A. 2002. Archaeology of South American hunters and gatherers. In The Cambridge encyclopedia of hunters and gatherers, eds. R. B. Lee, and R. Daly, 86-91. Cambridge, U.K. and New York: Cambridge University Press.
• Turnbull, C. M. 1961. The Forest People. New York: Simon & Schuster.
• Turnbull, C. M. 1965. Wayward servants: the two worlds of the African pygmies. [1st Aufl. Garden City, N.Y.: Natural History Press.
• Wolf, J. 1970. Poslední svědkové pravěku. Praha.