Pěstovat nebo zemřít: Bomagai-Angoiang

Vysočina Nové Guineje je zeměpisnou oblastí, kde byla obživa domorodců ještě v recentní době založena na zahradním zemědělství. Jednou z typických místních společností, či přesněji řečeno etnograficky definovanou skupinou jsou Bomagai-Angoiang hovořící jazykem Maring, kteří sídlí v údolí řeky Simbai.

Rozložení populace v povodí Ndwimba podle věku a pohlaví na počátku roku 1965. Podle Clarke 1971,19.

Zahradní zemědělství praktikovali v nadmořské výšce kolem 1000 m n. m. V takové poloze bylo po většinu roku velmi vlhké klima s každodenními dešti, což ale nevylučovalo občasný výskyt relativně sušších intervalů. Zahrady se v krajině vyskytovaly spolu s osadami, lesíky ovocných stromů i panenským lesem, včetně travnatých plácků a svahů. Na první pohled se jednalo o kultivovanou krajinu připomínající ohromný park. Charakteristiku kultury novoguinejských zemědělců velmi dobře postihuje etnografická sonda do mikrosvěta povodí říčky Ndwimba, kterou v 60. letech provedl australský antropolog William C. Clarke. Jednalo se oblast menší než 15,5 km2, osídlenou 154 osobami.

Soudržnost a časová kontinuita komunit Bomagai-Angoiang se v praktické rovině utvářela kombinací příslušnosti k místu bydlení a příbuzenských pravidel. Půda patřila klanu, jehož členství se odvozovalo agnaticky, tj. podle příbuzenství po otci. Ne však úplně bez výjimek, takže v případě nedostatku mužských příslušníků mohly do klanu vstupovat i osoby nesplňující základní descendenční pravidlo. Klany samy se spojovaly do politických jednotek vyššího řádu označovaných trochu nešikovně jako klanové klastry. Klan jako takový byl sice formálně založen na povědomí o společném předku, ale identita jeho členů byla spíše vnímána skrze sdílení sídelního teritoria včetně konkrétních míst v krajině. K nim určitě patřilo „Bojiště“, kde se odehrávaly pravidelné válečné střety, v nichž klanový klastr působil jako spojenecká jednotka. Také řada ceremonií probíhala v rámci klanového svazku společně.

Interiér mužského domu u novoguinejských Dani obsahuje i část věnovanou vzpomínkám na minulost. Větší část tohoto prostoru zabírá sbírka dolních čelistí z prasat snědených během všech slavností, které komunita kdy pořádala. Také je zde v tomto případě přechováváno mumifikované tělo jednoho ze slavných předků (zavěšené v síti). Zda byly kyvadlové hodiny svědkem nějaké významné minulé události, anebo jde jen o vystavenou kuriozitu, není zcela zřejmé. Foto Jan Rendek, Dani, západní Nová Guinea (Papua) 2008.

Základní společenský a ekonomický prvek tvořila rodina, ačkoli manželé nesdíleli střechu nad hlavou. Ženy do mužských obydlí nikdy nevstupovaly, ale muži čas od času ženské domy navštěvovali. Nízké chýše byly tvořené konstrukcí ukotvenou dřevěnými sloupy, pokrytou trávou a listím. Pro osídlení se vybíraly ostrožné polohy s dobrou dostupností vody, domy ale zůstávaly cizímu pozorovateli skryté. Domy, osady a zahrady byly propojeny sítí stezek někdy tak příkrých, že šlo de facto o úzké schody tvořené obnaženými kořeny stromů.

Moc, autorita a prestiž na Vysočině Nové Guineje nebyla institucionalizovaná ani předávána dědičně. Vůdcem komunity byl muž, který se do takové pozice vypracoval na základě osobních schopností. Základním předpokladem každého velkého muže byly vynikající rétorická a organizační schopnost, bohatství a štědrost. Na obrázku tito prominentní muži vystavují na odiv své bohatství, kterým jsou v tomto případě mořské mušle. Těmi jsou jednak dekorováni ve formě ozdobných šňůr, a jednak drží v rukou své nejcennější skvosty - velké mušle kina. Fotografii pořídil v roce 1937 australský zlatokop Daniel Leahy, který zaznamenal, že procesí velkých mužů sledovalo tisíce přihlížejících. Ilustrace Petr Modlitba.

O většinu polních prací se staraly ženy, zajišťovaly každodenní přísun rostlinné potravy pro mužské partnery, děti i rodinná prasata. Mužské aktivity zahrnovaly lov a rybolov, kácení stromů, odstraňování porostu na polích a stavění plotů. Obě pohlaví se podílela na sběru nedomestikovaných rostlinných zdrojů, a to nejen k jídlu, ale i pro další účely. V rámci komunity měl názor každého člena svou váhu, ale existovala zde i kategorie „velkých mužů“, kteří vlastnili více zahrad, prasat a kamenných seker. V praxi se moc velkých mužů uplatňovala ve vypjatých případech celospolečenského významu a při rituálních činnostech. Záležitosti každodenní rutiny byly ve většině případů mimo jejich ambice.

Zemědělství na Nové Guineji bylo velmi brzo považováno za dobrý prostředek imaginace pěstování kulturních plodin v evropském pravěku. Zemědělství spojené s pěstování tara a yamů lze datovat minimálně do období 6 950–6 440 před dneškem. To činí z této oblasti jedno z významných center procesu neolitizace a zároveň opravňuje k využití místních analogií i pro geograficky a časově vzdálené oblasti. Nikoliv sice jako přímou analogii, ale určitě jako primární rovinu interpretační imaginace.

Vlastnictví půdy jako takové bylo u Bomagai-Angoiang sice považováno za klanové, ale týkalo se ve skutečnosti pouze dosud nezkultivovaného území. Zahrady byly majetkem konkrétních mužů, což platilo i pro opuštěné pozemky – přednostní právo znovu je obdělat měl původní majitel. Půda zahrad byla od okolí oddělena výrazným dřevěným plotem. V krajině se nacházely pozemky v různých stádiích dozrávání plodin i úrodného potenciálu půdy podle toho, jak se zakládaly nové zahrady a ty staré osazovaly plodinami. Kromě kultivovaných plodin přispívala k obživě Bomagai-Angoiang i domácí zvířata, která se druhově omezovala jen na prasata, psy a slepice. Ze všech tří byla daleko nejdůležitější prasata. A to nejen z hlediska subsistence jako takové, ale vzhledem k celkovému dopadu na domorodou kulturu. Prasata byla tradičně atributem bohatství a měřítkem ceny velkých směnných transakcí. K takovým bylo možné určitě počítat i svatbu, při níž se cena za nevěstu udávala právě počtem prasat.

Vzdálenosti obydlí (trojúhelníky) a zahrad (čtverce) u čtyř mužů Bomagai-Angoiang. Čísla udávají čas chůze v minutách. Podle Clarke 1971, 167. Foto J. Rendek, Dani, západní Nová Guinea (Papua) 2008.

Specifickou činností, které se na Vysočině věnovaly spíše ženy, byla výroba soli. Do solného zřídla namáčely palmové listy, které pak pálily a popel balily do smotků z listů. Výsledná komodita byla atraktivním směnným artiklem. Foto Jan Rendek, Dani, západní Nová Guinea (Papua) 2008.

Chcete se dozvědět víc?

• Brass, L. J. 1941. Stone Age Agriculture in New Guinea. Geographical Review 31 (4):555-569. doi:10.2307/210499.
• Blackwood, B. 1950. The Technology of a Modern Stone Age People in New Guinea. Occasional Papers on Technology 3. Oxford: University Press.
• Clarke, W. C. 1971. Place and people: an ecology of a New Guinean community. Canberra: Australian National University Press.
• Cranstone, B. A. L. 1971. The Tifalmin: a "Neolithic" people in New Guinea. World Archaeology 3:132-142
• Fullagar, R., J. Field, T. Denham, and C. Lentfer. 2006. Early and mid Holocene tool-use and processing of taro (Colocasia esculenta), yam (Dioscorea sp.) and other plants at Kuk Swamp in the highlands of Papua New Guinea. Journal of Archaeological Science 33:595-614..
• Healey, Ch. 1990. Maring Hunters And Traders. Production and Exchange in the Papua New Guinea Highlands. Berkeley: University of California Press.
• Rappaport, R. A. 1984. Pigs for the ancestors: ritual in the ecology of a New Guinea people. A new enl. Aufl. New Haven: Yale University Press (1st published 1968).
• Souter, G. 1964. New Guinea: the last unknown. London: Angus and Robertson.
• Steensberg, A. 1980. New Guinea gardens. A study of husbandry with parallels in Prehistoric Europe. London: Academic Press.