Pojídači syrového masa

V urbánní mytologii jsou Eskymáci¹ mrazu odolnými domorodci, kteří přebývají v osamělých iglú, oblékají se do kožešin, stopují lední medvědy na saních tažených psím spřežením, a jí syrové maso. Jako každý kulturní stereotyp, i tento obsahuje zrnko pravdy, což si následně s jistou mírou kritiky ukážeme.

Klima celé arktické oblasti je charakteristické chladem, ale i velkou sezónní variabilitou. V létě, trvajícím však jen šest až dvanáct týdnů, se teploty dostanou i nad bod mrazu a to se projevuje i v dostupné flóře (lišejníky, mechy, keře, trávy...) a fauně (karibu, pižmoni, lední medvědi, lišky, králíci, tuleni, mroži...). V průběhu stále rostoucího chladu od září zamrzá moře a s výjimkou tuleňů a mrožů se ostatní zvěř stahuje na jih nebo uloží k zimnímu spánku. Teploty klesají i pod 30°C a vane velmi silný vítr. Toto mrazivé počasí se vyskytuje až do konce července. I na takové extrémní podmínky se však lidé dokázali adaptovat.

Průřez domem obývaným Inupiat v oblasti Cape Nome okolo r. 1879.

Mrazivé přírodní prostředí inuitského teritoria dalo základ specifickým rysům jejich kulturní adaptace. Kvůli zimě byla, na rozdíl od mnoha jiných lovecko-sběračských společností, místní dlouhodobá obživa závislá na vytváření zásob sušením či zmrazením. Chlad si vyžádal celou sérii specifických vynálezů, např. tepelnou ochranu těla místní lidé řešili typickou kožešinovou parkou, palcovými rukavicemi a zateplenými měkkými botami do sněhu. Cestování ve sněhem pokryté krajině zvládli pomocí saní tažených domestikovanými psy. V zimě i v létě se museli pohybovat prostředím, ve kterém významný podíl tvořily vodní překážky, ty překonávali za pomoci lehkých kožených kajaků. Lov mořských savců jako jsou tuleni, anebo velryby zvládli severští lovci za pomoci harpuny, čili oštěpu s hrotem oddělitelným od ratiště, který lovec po zapíchnutí do zvířete držel na připevněném provaze.

V aljašském teritoriu pozdějšího etnika Inupiat lze vystopovat počátky paleoarktického osídlení až k 8000 př. Kr. především na lokalitách ve vnitrozemí, kudy migrovali karibu. K osídlení pobřežního pásma došlo mnohem později – asi 1500 př. Kr. V době od 500 př. Kr. a 1000 n. l. se v materiální kultuře projevují znatelné kontakty mezi arktickou částí Asie, ostrovem Sv. Vavřince v Beringově úžině a severní Aljaškou.

Inuité se celoročně museli pohybovat prostředím, ve kterém významný podíl tvořily vodní překážky, jež překonávali za pomocí lehkých kožených kajaků. Lov mořských savců jako jsou tuleni, anebo velryby zvládli severští lovci za pomoci harpuny. Ilustrace Petr Modlitba.

Populace Inupiat na Aljašce čítala v době prvního kontaktu s bělochy v 19. století asi 10.000 osob. Jejich sídelní systém se lišil v závislosti na konkrétní geografické poloze komunity. Po větší část roku zůstávali lidé usazení na jednom místě v rámci agregovaných sídelních jednotek. Největší aljašské domorodé komunity čítaly 400-600 osob. Tyto skupiny, usazené při pobřeží severní části Aljašky, zde mohly po většinu roku lovit velryby, tuleně a mrože, takže je nepřítomnost subsistenčního tlaku nenutila k migracím. Přesuny na delší vzdálenosti však místní lidé podnikali, a to především kvůli obchodu. Na západním pobřeží Aljašky lidé sídlili v menších zimních osadách s 50-100 obyvateli a v průběhu roku se třikrát i vícekrát přesunovali za lépe dostupnými zdroji potravy. Inupiat z aljašského vnitrozemí pak byli téměř čistými nomády, i když ani oni běžně nežili v iglú a budovali je jen jako provizorní stavby z nutnosti.

Domy byly sice různorodé, ale měly dva společné konstrukční prvky, a to částečné zahloubení a vstup podzemním tunelem. V letním období se Inupiat ze svých osad přesouvali, protože jejich podzemní příbytky zaplavovala voda z tajícího sněhu, a také vyráželi na lovecké výpravy.

Nejdůležitějším pojítkem sociálních vztahů u Inuitů bylo příbuzenství. Tato solidarita dosahovala až xenofobních rysů, kdy byl jakýkoliv cizinec automaticky považován za nepřítele určeného k okamžité likvidaci. Komunity byly proto logicky utvářeny ze vzájemně příbuzných osob, a to z obou descendenčních stran (tj. otce i matky). Inuitská společnost byla dlouhou dobu považovaná za rovnostářskou, ale přece jen se zde existovala výrazná (a významná) osoba umialik, patron většiny hromadných aktivit. Ve společnosti dále panovala mužská dominance, zatímco ženy vykonávaly domácí činnosti, muži lovili. To se projevovalo i v upřednostňování mužských potomků. Na druhou stranu byla mužská činnost mnohem nebezpečnější. Inuité lovili v létě karibu pro maso a potřebnou kůži, v zimě pak tuleně či lišky. Lov a rybolov tvořil převážnou část (90 %) potravy, jen malé procento pokrýval sběr ptačích vajec, mlžů a v létě divoce rostoucích plodů rostlin.

Chcete se dozvědět víc?

• Balikci, A. 1989. The Netsilik Eskimo. Long Grove: Waveland Press (1st Aufl. 1970).
• Goddard, I. 1984. Synonymy. In Handbook of the North American Indians (general editor W. C. Sturtevant). Vol. 5: Arctic, ed. D. Damas, 5-7. Washington, D.C.: Smithsonian Institution.
• Kemp, W. B. 1971. The Flow of Energy in a Hunting Society. Scientific American 224 (3):104-115.
• Květina, P. 2013. Skraelingové a Vikingové: limity kulturní adaptace. Živá archeologie 15 (1):20-24.
• Langdon, S. J. 2002. The Native People of Alaska. Traditional Living in a Northern Land. Anchorage: Greatland Graphics.
• Plog, F., C. J. Jolly, and D. G. Bates. 1976. Anthropology: decisions, adaptation, and evolution. 1st Aufl. New York: Knopf: distributed by Random House.
• Stefansson, V. 1913. My life with the Eskimo. New York: Macmillan Company.