Tábor nomádů v modrém

Nejvyšší kastou v rámci tuarežské společnosti byla válečnická aristokracie. Právě tito modří bojovníci na velbloudech se stali ikonickým obrazem pouštních domádů. Ilustrace Petr Modlitba.

U nomádů je velice obtížné sledovat nějaké konkrétní vzory sídelního chování. Jedním z takových pokusů je výjimečná etnoarcheologická studie S. Smithové věnovaná Tuaregům (Kel Tamasheq) ze sahelské oblasti. Tato pastevecká populace je zajímavá nejen svým kočovným životním stylem, ale i rigidní společenskou hierarchií, která se odráží také ve struktuře táborů. Dlouhodobé pozorování umožnilo vytvořit modelovou charakteristiku jejich sídliště.

Každý klan Tuaregů byl tvořen několika rodinnými skupinami vedenými svými náčelníky. Více klanů vytvářelo politickou konfederaci zvanou kel, v jehož čele stál nejvyšší náčelník amenokal. Tábory pohyblivých Tuaregů byly krátkodobé a jejich umístění se řídilo dosahem vodního zdroje. Stanová ležení měly mimořádný velikostní rozptyl s 10 až více než 100 obyvateli.

Společnost byla tradičně rozdělena na několik navzájem uzavřených dědičných kast. Nejvyšší postavení měla nepočetná vrstva urozené válečnické aristokracie, která se historicky věnovala loupeživým nájezdům na cizí stáda a také organizaci dálkového karavanního obchodu. Druhou nejvyšší kastou byli svobodní vazalové aristokracie, bojovníci a pastevci. Mezi níže postavené patřily klientské kasty – řemeslníci a opraváři všeho druhu, zabývající se také uměním (hudbou, poezií a vyprávěním příběhů). K nižší třídě patřila též v historické době konstituovaná kasta islámských duchovních, kteří měli nicméně ve společnosti poměrně značný vliv. Další podřízenou vrstvou byla kasta rolníků, obdělávající půdu svých pánů. Nejnižší kastu tvořili nesvobodní otroci.

Konkrétní prostorová struktura tábora Tuarégů záležela na tom, kolik z výše jmenovaných sociálních kast bylo aktuálně přítomno. Stany se na místě seskupovaly podle neprostupných sociálních kategorií, každá z kast měla vymezená a naopak i zakázaná místa. Tábory měly vždy tvar zhruba půlměsícovitý nebo do ”U” s velbloudy uvnitř a ostatními zvířaty vně (krávy, ovce, kozy). Delší osa tábora byla vždy orientována v ose sever-jih. Podle Susan Smithové by podobné hierarchizované tábořiště nezanechalo příliš zřetelnou archeologickou stopu – snad jen kumulace odlišného odpadu by mohla naznačit sociální uspořádání.

Chcete se dozvědět víc?

• Bernus, E. 1990. Dates, Dromedaries and Drought: Diversification in Tuareg Pastoral Systems. In The world of pastoralism: herding systems in comparative perspective, eds. J. G. Galaty, and D. L. Johnson, 149-176. London: Belhaven Press.
• Prasse, K.-G. 1995. The Tuaregs. The blue people. Copenhagen: Museum Tusculanum Press.
• Rasmussen, J. S. 1992. Ritual Specialists, Ambiguity and Power in Tuareg Society. Man. New Series 27 (1):105-128.
• Smith, E. S. 1978. The environmental adaptation of nomads in the west African Sahel: key to understanding prehistoric pastoralists. In The Nomadic Alternative: Modes and Models of Interaction in the African-Asian Deserts and Steppes, ed. W. Weissleder, 75-96. Hague: Mounton Publishers.