Zahrady Yanomamö v pralese

Shabono je domem i osadou v jednom. Pod společnou střechou zde žila celá sídelní komunita. Kresba Martin Černý.

Terénním výzkumem pralesní populace Yanomamö z tropické oblasti jižní Venezuely a přilehlých území Brazílie se zabýval antropolog Napoleon Chagnon. Kultura Yanomamö měla po dlouhou dobu omezený kontakt s moderní západní civilizací, takže si až do časných 60. let 20. století zachovala tradiční ráz včetně minimálního používání kovových předmětů. Z hlediska sociální charakteristiky se jednalo o egalitářskou kmenovou společnost ekonomicky založenou na lesním zemědělství. To mělo podobu žďárového zahradničení, které vedlo k brzkému vyčerpání půdy, takže se praktikovalo střídavé obdělávání odlišných pozemků.

Obyvatelé vesnice žili komunitním způsobem, což bylo do značné míry zapříčiněno i tím, že celá vesnická pospolitost bydlela pod jednou střechou ve specifickém objektu zvaném shabono. Šlo o stavbu charakteristickou oválným půdorysem o průměru zhruba 90 m s otevřenou centrální částí. Pokud osídlená plocha nebyla ohrazena palisádovým plotem, tvořila vnější stěna shabono současně i hranici osady.

Sídelní vzor v krajině se skládal z několika tuctů vesnic, z nichž každá měla obvykle méně než 200 obyvatel patřících do dvou nebo tří rodových linií. Tyto příbuzenské skupiny tvořily základ sociální a politické organizace Yanomamö, v němž starší dospělý muž z nejsilnějšího (nebo největšího) rodu působil jako předák vesnice, často i jako šaman. Musel tak vládnout nejen fyzickou a morální silou, ale mít i spirituální schopnosti. Spravoval vesnici o 100 až 200 duších, v případě větší populace následkem sporů obvykle docházelo k rozštěpení vesnice. Předák prosazoval svou autoritu i vůči okolním vesnicím v podobě válečných výprav.

Lov v pralese praktikovali muži Yanomamö pomocí luků a šípů, které byly často otrávené. Ilustrace Petr Modlitba.

Vlákna sociálních vztahů byla ponejvíce spřádána a spojována v rámci slavností, při nichž se obvykle setkávali příslušníci více než jedné komunity, mimo jiné byly u mužů vítanou příležitostí předvést svou válečnou výstroj. Nejčastějším typem takových oslav byly hostiny, jejichž pořádání bylo na jednu stranu značně prestižní, ale na druhou stranu také dost drahé, takže si hostitelskou aktivitu mohl dovolit jen majetný muž. Materiální kultura Yanomamö byla jednoduchá a vyráběná převážně z domácích zdrojů. Směna probíhala především formou nenásilné komunikace mezi odlišnými komunitami.

Základem subsistenční ekonomie byly pro Yanomamö pěstované plodiny, které tvořily více než tři čtvrtiny veškeré potravy. Péči o kultivované plochy byla proto věnována velká pozornost. Vše začínalo výběrem vhodného místa v pralese pro založení nové zahrady. Muselo jít o plochu, kam přirozeně pronikalo více slunečního svitu a s pokud možno řidším porostem v křovinném patře. Také drenážní vlastnosti pozemku byly považovány za velmi důležité. Počáteční fáze přípravy vybrané plochy pralesa byla zcela v mužské režii, po úpravě plochy si ji muži mezi sebou rozdělili.

Někdy byly v užívání až čtyři zahradní plochy v různých směrech od vesnice. U zahrad využívaných už několikátý rok se odlišovala stará část označovaná jako zadek (ve smyslu rekta) a novější část, které říkali nos. Ta vznikala jednoduše tím, že se k původní ploše parcely přidal další nově zkultivovaný pozemek a rostliny se na něj přesadily. Zahrady Yanomamö se tak pomalu posunovaly prostorem i časem. Nejdéle obdělávaná místa byla nakonec opuštěna, protože bylo pro indiány snazší připravit novou půdu, než se zbavit trnitého křoví atakujícího starý pozemek. V zahradách probíhaly práce podle sezónního harmonogramu, který spíše než počasí určovaly společenské události. V období sucha se příliš intenzivně nepracovalo, protože to byl právě čas oslav, hostin, návštěv, směnných transakcí a také válek. Pouze ti, kteří hodlali v sezóně pořádat větší hostiny, a společensky tak vyniknout, pokračovali v kultivaci, a to včetně těžších pracovních úkonů. Většina lidí se k regulérní práci na pozemcích dostala až s příchodem dešťů. Nešlo ani tak o vlastní změnu ve srážkovém režimu, ale spíše o menší horko. Navíc se v tuto dobu polní práce už nekryly se slavnostmi.

Ženy jihoamerických Yanomamö při obvyklé činnosti - transportu palivového dřeva do vesnice. Velmi malé děti zůstávají s matkou stále, tedy i při takovéto práci. Ilustrace Petr Modlitba.

Na každém pozemku se pěstovaly tři nebo čtyři druhy kultivovaných plodin, z nichž jednu vždy tvořily banány několika odrůd, větší část záhonů byla určena manioku. Dalšími důležitými pěstovanými plodinami bylo taro, jamy, sladké brambory, kukuřice, několik druhů ovoce, tabák, tykve či bavlna. Doplňkovým zdrojem potravin byl lov, rybolov a sběr. Sběr divoce rostoucích rostlin byl vyloženě doplňkovou složkou potravy, což bylo dáno také sezónním výskytem cílených plodů. Na pomezí mezi sběrem a lovem bylo alimentární využití hmyzu. Zvláště larvy byly velmi ceněnou pochutinou.

Chcete se dozvědět víc?

• Asch, T., and N. Chagnon. 1970. The Feast. Movie. 29 minutes: Documentary educational resources.
• Asch, T., and N. Chagnon. 1975. The Ax Fight. Movie. 30 minutes: Documentary educational resources.
• Chagnon, N. 1968. Yanomamö: The fierce people. New York: Holt, Rinehart and Winston.
• Chagnon, N. 1973. Daily Life Among the Yanomamö. In You and others. Readings in Introductory Anthropology, eds. A. K. Romney, and P. L. DeVore, 49-59. Cambridge, Massachusetts: Winthrop Publishers.