Kategorie krajiny podle Kapauku

V řadě studií je zdůrazňována dichotomie v chápání prostoru u archaických společností – členění habitatu na své sídliště (dobro, světlo, řád) a na okolí (zlo, tma, chaos, les). Nicméně i tito lidé samozřejmě vnímají svět mnohem barvitěji a odpovídajícím způsobem ho kategorizují.

Příkladem takového členění prostoru může být nativní taxonomie geografických krajinných typů u kmene Kapauku z centrální Vysočiny západní Nové Guineje. Jejich kulturu studoval americký antropolog českého původu Leopold Pospíšil. Kapaukové členili svůj svět do čtrnácti kategorií jednak na základě fyzických a biotických znaků, jednak podle majetkovo-právních kategorií. Tyto třídy plně pokrývaly pozemní a vodní prostředí, ve kterém místní lidé žili, a které společně utvářeli.

Zdobené anebo i prosté síťové tašky vyrobené z rostlinných vláken byly na Nové Guineji věcí každodenní potřeby. Vpravo lovecká taštička Yali pošitá čelistmi vačnatce cuscus (rod Phalanger) z oblasti populace Yali. Taška vlevo z prostředí Asmatů je zdobená mušlemi a střapci.

Jakýkoliv typ obdělávané země byl označován jako zahrada (bugi), která byla vždy oplocená. Obdělávání parcel v údolních nížinách probíhalo intenzivně či stěhovavě i několik období po sobě. Využívány byly i horské zahrady, na nichž se půda získávala vykácením porostu a následným vypálením. Takřka výlučně se zde pěstovaly sladké brambory v kombinaci s jinou meziplodinou. Po jedné úrodě byla půda ponechána ladem po sedm až dvanáct let, na takových půdách však stále mohl probíhat lov a sběr. Člověkem pozměněné lesnaté pozemky (gamouda) sloužily jako zdroj stavebního materiálu pro stavbu domů, plotů a kánoí. Kulturní les se lišil od pralesa buguwa, který si uchoval svou původní podobu i složení stromového pokryvu. Ten byl sice také využíván při lovu, ale spadal i do sféry zájmu místních kouzelníků pro svou nebezpečnou a tajemnou podobu.

Vlastní kategorií byl i prostor před domy a kolem nich (juwuuda), pokrytý trávou či blátem. Když nepršelo, sloužil prostor pro setkávání, výrobní aktivitu, jako hřiště pro děti či venkovní kuchyně apod.

Zvláštní doménu tvořily cesty (ita). Prvním typem byly dočasné pěšiny vedoucí obvykle přes půdu ležící ladem. Jejich směr se měnil podle aktuální potřeby, příp. pokud se znovu pozemek začal obdělávat. Naopak trasy trvalých cest byly z obdělávání vyňaty, protože byly považovány za společné vlastnictví všech členů místní komunity. Svou kategorii obdržely močálovité oblasti takapaka, které nešlo odvodnit a zkultivovat. Obvykle byly zarostlé rákosem a močálovitou trávou. Ekonomicky se tato místa využívala pro lov poměrně širokého spektra živočichů (vodní hmyz, larvy, raci, žáby, kachny, volavky, bahenní slepice a ondatry). Členěn byl i vodní svět – na potoky, řeky či jezera. Kategorie se lišily ve vlastnictví i samotném využití.

Chcete se dozvědět víc?

• Pospíšil, L. 1963. The Kapauku Papuans of west New Guinea. New York: Holt, Rinehart & Winston.
• Pospíšil, L. 1997. Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy. Praha: Set out (1978. The Ethnology of Law).