Odpadky a princip podobnosti

Jediným zdrojem informací o dávných společnostech bez písma jsou jejich věci. Porozumět však správně funkci, kterou v zaniklé kultuře zastávaly, není vůbec banální. V první řadě tomu překvapivě nebrání rozdílnost jejich kultury od té naší, ale problém jménem formativní procesy. Fatálně jsme znevýhodněni tím, že můžeme popsat a následně analyzovat jen ty věci a jejich vlastnosti, které se dochovaly v čase. A nejen to! Pouze v mizivém počtu případů se objekty minulých dob naleznou ve stavu, v jakém byly používány a současně i na místě, kde k tomu docházelo. Takové výjimečné nálezové okolnosti lze připodobnit k situaci antických Pompejí, zaniklých náhle v průběhu sopečné erupce 24. srpna 79 n. l. Všechny stavby i věci v tomto městě sopečný prach zakonzervoval v takovém stavu, v němž je lidé původně používali. K vytvoření takových času odolných pouzder však dochází v jen extrémně vzácných případech.

Namísto toho archeologové běžné narážejí na věci, které sice byly původní součástí živé kultury, ale ještě v době její existenci ji opustily. Movité věci se coby už nepotřebné a opotřebované ocitly v odpadu a nemovité objekty byly opuštěny a ponechány osudu. V této situaci spousta vlastností artefaktů nenávratně zmizela i se vztahy, které věci navzájem spojovaly v rámci jedné významové kategorie. Zkratkovitým, ale dobrým příkladem jsou pasta na zuby a kartáček, které se ve funkčním kontextu nacházejí pravidelně spolu, ale na smetišti je dohromady pravděpodobně nenajdeme. Mezi kulturou živých věcí a mlčícími archeologickými nálezy existuje černá skříňka formativních procesů, jimiž artefakty procházely v průběhu života i po svém zániku.

Mezi fázemi výroby artefaktu a jeho skartací existuje několik dalších procesů jako reutilizace (po konci své primární funkce může být předmět použit pro jiný účel, např. tričko používané jako hadr), recyklace (známe i dnes; v pravěku např. keramické střepy přidávané jako ostřivo do hlíny) či laterální cyklace (předmět začne používat někdo jiný někde jinde). Vliv na dešifrování původního kontextu živé kultury má i způsob konečné skartace předmětu. Existuje odpad primární, tj. ponechaný tam, kde přestal sloužit, většinou ale problém se svým odpadem musí nějak řešit každá lidská společnost. Jinou variantou jsou věci z nějakého důvodu deponované, ať už rituálního či praktického, které na tomto místě byly ponechány záměrně nebo byly zapomenuty.

Nejběžnějším druhem odpadu je odpad sekundární – místo uložení je odlišné od místa, kde lidé věci používali. Je to typický produkt usazených společností, vyžadujících vyšší míru organizace prostoru. Pro kumulování odpadu jsou prostorově vymezena území (smetiště), důležitá pro udržení určitého komfortu na sídlišti. Všechny dřívější vazby mezi věcmi a životem lidí jsou tak ale zpřetrhány. I přes to se archeologové pokoušejí najít způsob, jak původní význam vyhozených věcí dešifrovat. Jde vlastně o základní, velkou otázku archeologie – oboru, který sebe sama považuje za profesionální specializaci na získávání informací přímo z věcí samých. Je zřejmé, že řadu dat skutečně lze vytěžit z analýzy dochovaných pozůstatků, a to především také ve spojení s okolnostmi, v nichž se dochovaly. Ve skutečnosti však interpretace pozůstatků hmotné kultury archaických společností minulosti vychází bez výjimky z principu podobnosti.

Pro svou práci začali archeologové využívat svět recentních předindustriálních společností. Tato spolupráce se vyvíjela od 60. let především v anglofonním zaoceánském prostoru. Etnografické analogie nabízejí pomoc nejen v rovině jednotlivých artefaktových domén, ale také v celkovém pohledu na způsob myšlení a konání archaického člověka. Dochází tak k propojení několika oborů. Etnografie se zabývá detailním výzkumem jednotlivých případů a osvětluje první časovou rovinu zasvěcenou lidskému životu a událostem, jež ho provázejí. Etnologie, která dokáže systémově srovnávat etnografické kauzy do podoby kulturních a sociálních vzorů se velmi dobře srovná s poznáním střední roviny času společností. Archeologie a historie jsou pak specialisty na epizody dlouhého trvání, na rozpoznání pomalých, ale přesto nesmírně významných proměn, které postihují normy, instituce a technologie.

Chcete se dozvědět víc?

• Ascher, R. 1961. Analogy in Archaeological Interpretation. Southwestern Journal of Anthropology 17:317-325.
• Barfield, T. 2008. Archaeology as anthropology of the long term. Archeological Papers of the American Anthropological Association 13/1:41-49.
• Binford, L. R. 1962. Archaeology as anthropology. American antiquity 28:217-225.
• Binford, L. R. 1983. In pursuit of the past: decoding the archaeological record. New York: Thames and Hudson.
• Gosden, Ch. 1999. Anthropology & Archaeology. A changing relationship. London and New York: Routledge.
• Harris, M. 1976. History and significance of the Emic/Etic Distinction. Annual Review of Anthropology 5:329-350.
• Hayden, B., and A. Cannon. 1983. Where the Garbage Goes: Refuse Disposal in the Maya Highlands. Journal of Anthropological Archaeology 2/2:117-163.
• Hodder, I. 1978. Simple correlations between material culture and society: A review. In The Spatial Organisation of Culture, ed. I. Hodder, 3-24. London: Gerald Duckworth.
• Nichols, D. L., R. A. Joyce, and S. D. Gillespie. 2003. Is Archaeology Anthropology? Archeological Papers of the American Anthropological Association 13/1 (Special Issue: Archeology Is Anthropology):155-169.
• Roux, V. 2007. Ethnoarchaeology: A Non Historical Science of Reference Necessary for Interpreting the Past. Journal of Archaeological Method and Theory 14/2:153-178.
• Schiffer, M. B. 1987. Formation Processes of the Archaeological Record. Albuquerque: University of New Mexiko Press.
• Staski, E., and L. D. Sutro (eds). 1991. The Ethnoarchaeology of Refuse Disposal. Arizona State University Anthropological Research Papers 42. Tempe: Arizona State University.