Strašlivý liják na spadnutí

Dějiny událostí a příběhů, které jsou obvykle považovány za základní prvky historie, začínají spolu s objevem písma. Do té doby jakoby historie neexistovala, takže celé velké časové rozpětí minulosti není možné historickými prostředky překlenout. Bez písemných údajů se ztrácí časové rozdíly v minulosti, mizí rozdělení na krátké časové úseky, jako jsou dny, měsíce a roky. Staletí i tisíciletí jsou pouhými pojmy bez konkrétnějšího obsahu. Nejde ale jen o období předliterární historie v chronologickém smyslu - v západním pojetí je prehistorii přisouzen význam něčeho, co bylo velmi dávno. To je však očividná mýlka! Jakmile překročíme hranice našeho světa, nevyhnutelně dojdeme k poznání, že dějiny, tak jak si je představujeme na základě skládanky zaznamenaných minulých událostí, neexistovaly ve velké části světa do doby nedávné nebo téměř nedávné. Afrika, Jižní Amerika, většina Asie, i celá Oceánie zůstávaly do včerejška bez minulosti. Dokonce nejmocnější země současného světa byla mimo zájem historie ještě dlouho potom, co z jedné malé plachetnice zaznělo roku 1492: „Země na obzoru!“.

O nepsané minulosti nám informace poskytují vědní obory jako archeologie a etnologie. Problém je uvést tyto poznatky do souvislostí bez kontaktu s naším vlastním světem. Čím dál do minulosti jdeme, tím víc se ztrácí historická perspektiva, a to bez ohledu na to, že se geograficky může jednat o prostor, kde sami žijeme. Druhou rovinou problému je poznávání společností „bez historie“, v tomto případě neputujeme do minulosti, ale měníme geografickou polohu mimo náš kulturní a etnický prostor. Západní společnost má v takovém případě často pocit, že historie tamní populace začíná až s jejím samotným objevením a příchodem západní civilizace.

Zámořské objevy započaly dlouhou éru, v níž se západní sebevědomí prosazovalo na úkor mnoha domorodých společností. Nezměrná krutost aztéckého obřadu, kterému zděšený conquistador přihlíží, však nebyla kvalitativně jiného druhu, než s sebou on a jeho společníci do Nového světa přinesli ve jménu křesťanské civilizace.

Proč se ale potýkáme s ignorancí a nedostatkem zájmu o společnosti „bez historie“? Částečně spočívá odpověď v naší vlastní kulturní aroganci, takže necítíme potřebu poznávat minulost těch druhých a necivilizovaných - a to bez ohledu na to, zda jde o společnosti geograficky vzdálené anebo domácí, odlišné jen životem v jiném čase. Problém nezájmu o předliterární minulost nelze ovšem spojovat pouze s etnocentrismem. Na vině je bezpochyby samotný tradiční teoretický rámec studia uplynulých časů, který si s minulostí bez písma prostě neví rady.

Ve 30. letech 20. století se zaměřovalo historické bádání především na jednotlivé události, totiž něco, co vybočuje ze struktury všednosti, něco výjimečného. Historické události jsou ale jen torza, která neodkazují na kulturní a společenské reálie, a jejich pojetí je především odrazem toho, kdo je zaznamenal. Historie daná sledem jednotlivých příhod je tak omezená tím, jaké výseky událostí byly zaznamenány a dále tím, co se zachovalo do současnosti. Proto se tento výběr nedá považovat ani za reprezentativní, ani objektivní.

Příkladem může být oficiální prezentace událostí, které vedly k rozpoutání první světové války. 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este, arcivévodu a následníka rakousko−uherského trůnu. Tato událost se pak stala spouštěčem následných procesů, které evropský svět uvrhly do dlouhé války. Pokud bychom se podívali například do francouzského tisku z této doby, poznali bychom, že to vůbec nebyla ta nejzásadnější zpráva, která se dostala na titulní stránku novin, důležitější byly lokální novinky. Stejně tak poválečné dokumenty, vybrané s nějakým záměrem, obsahují nesourodé informace, ty poskytovali ale třeba i svědkové sarajevského spiknutí.

Co z toho tedy vyplývá? Mluvíme-li obecně o narativních pramenech, jakými jsou všudypřítomné paměti, životopisy a kroniky, pak se musíme smířit s tím, že se zde na stejné významové úrovni vyskytují momenty politického dění, ekonomie, osobní ontologie pisatele i záznamy, které z našeho pohledu považujeme za symbolizaci nebo rovnou smyšlenky. Opět si k pochopení vypomůžeme analogií. Jednou z nejslavnějších autorských písní Boba Dylana je song A Hard Rain's Gonna Fall. Zpívá se v ní o dálnici ze zlata, divých vlcích, zčernalých větvích a strašlivém lijáku na spadnutí. Chtěl tím zpěvák vyjádřit drsnou krásu přírody Skalistých hor na kost obnažených prudkým deštěm? Je text reflexí čekání na autostop na některé z nepřirozeně přímých amerických silnic? Nebo je to jen blábolivý sled imaginací heroinového rauše? Máme štěstí, že význam této výjimečné písně můžeme odhalit, protože známe kontext, ve kterém vznikala. Dylan píseň složil na konci října 1962, kdy vrcholila kubánská raketová krize a nukleární apokalypsa byla na spadnutí. Zpěvák později vzpomínal: „Byl jsem v New Yorku na Bleeker Street. Protloukali jsme noc. Lidé seděli a čekali, jestli už nastane konec, a já s nimi. Bude ještě zítra znovu deset hodin? Jak to dopadne? Slova přišla rychle. Velice rychle. Byla to píseň hrůzy. Řádku po řádce jsem se snažil zachytit pocit nicoty“.

Jak se vyrovnat s nesourodou skupinou historických informací, jejichž původní význam se dávno ztratil? Tradiční historie si poradila tím, že z celého souboru vysekávala pouze informace vztahující se k politické historii elit. Každá učebnice dějepisu je vlastně složená pouze z takového vyprávění o vládcích, kteří svými činy psali dějiny. Tato forma skládající do epického příběhu všechna ta jména, data a místa je však pouze umělou konstrukcí. Změnu v pojetí minulosti znamenalo především sdružení francouzských historiků okolo časopisu „Annales d'histoire économique et sociale“ ve 30. letech 20. století. Ti mimo jiné kritizovali i pojetí času.

Čas jakožto fyzikální veličina je exaktními vědami posuzován jako absolutní a nezávislý na prostoru (to znamená, že doba mezi dvěma událostmi je vnímána všemi pozorovateli stejně). Antropologie a historie ale exaktními vědami nejsou. Historie popisuje plynoucí dynamický vývoj a změny, naopak antropologie zachycuje statický stav archaické společnosti v „zamrzlém“ časovém horizontu.

Problém s pojetím času v historické perspektivě řešil francouzský historik Fernand Braudel (1902-1985) při studiu Středomoří na přelomu středověku a novověku. Základní myšlenkou bylo oddělení kulturního času, vnímaného lidmi na pozadí jejich konkrétní společnosti, jejich prostředí a artefaktů, od samotné fyzikální veličiny. Konkrétně to znamenalo odlišení tří úrovní chronologické diverzity: 1) zdánlivě neměnný horizont geografického času, 2) dějství sociální, ekonomické a kulturní historie, 3) úroveň událostí.

Na úrovni událostí, které samotné jsou spojeny s konkrétními lidskými aktéry či pozorovateli, je základním referenčním prvkem člověk. Paradoxem však je, že člověk pro sebe zaznamenává většinou jen takové události, u kterých byl, což třeba u politických dějinných zvratů obvykle neplatí. Zaznamenávány jsou také situace, které člověka více emocionálně zasáhly. Problém nastává i v případě, kdy je k dispozici k dané události pouze jeden lidský informační zdroj, většinou mu musíme důvěřovat. V případě, že je ale pamětníků více, dochází většinou k tomu, že se jejich výpovědi liší. Jejich zprůměrování může být pak spíše na škodu, výsledek nemusí dávat žádný smysl a pravou povahu událostí jen rozmaže.

Chcete se dozvědět víc?

• Braudel, F. 1972. The Mediterranean and the Mediterranean world in the age of Philip II. New York: Harper & Row (1966. La Méditerranée et le monde méditeranéen à l'époque de Philippe II. Paris: A. Colin).
• Budil, I. T. 2001. Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase. Praha: Triton.
• Carneiro, R. 2002. The tribal village and its culture: an evolutionary stage in the history of human society. In The Archaeology of Tribal Societies. International Monographs in Prehistory, ed. W. A. Parkinson, 34-52. Michigan: Ann Arbor.
• Clark, Ch. 2014. Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. Praha: BB/art.
• Černý, J. 1989. Hvězdy tehdejších hitparád. Praha: Panton.
• Giddens, A. 1979. Central Problems in Social Theory. Berkeley: University of California Press.
• Giddens, A. 2003. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství.
• Hawking, S. W. 1997. Stručná historie času. Praha: Mladá fronta (1988. A Brief History of Time. From the Big Bang to Black Holes. New York: Bantam Books).
• Lévy-Bruhl, L. 1999. Myšlení člověka primitivního. Praha: Argo (1925. Paris: Librairie Félix Alcan).
• Malinowski, B. 1968. Vědecká teorie kultury. Brno: Krajské kulturní středisko (1944. A scientific theory of culture).
• Sorokin, P. A., and R. K. Merton. 1937. Social Time: A Methodological and Functional Analysis. American Journal of Sociology 42 (5):615-629.

Paměť krajiny je jedním z cenných zdrojů o minulých událostech. A nejen o těch nezapsaných. Následující video pojednává o bojišti na Sommě, kde od června do listopadu 1916 padlo nebo utrpělo zranění milion mužů.